Vojtěch Matocha je autor dobrodružné trilogie Prašina. Úryvek z jeho knihy dotvářeli vlastním vyprávěním účastníci letošního ročníku literární soutěže „Jeden příběh dvojím perem aneb Děti přetvářejí českou literaturu“, kterou pořádá ZŠ Vsetín – Trávníky.
Inna Štěpánková z 1. P uspěla se svým textem Nedoručený dopis. Máte-li čas a chuť, přečtěte si příběh, který Inna napsala a který porota ocenila 2. místem v kategorii žáků 8. a 9. tříd.
Odměnou všem spisovatelům-začátečníkům bylo ve středu 24. 5. 2023 setkání s autorem Prašiny, který zajímavě mluvil o postavách, ději či okolnostech vzniku své úspěšné knihy, o své další současné tvorbě, o vydávání knih, ale i o tom, jak je důležité hodně číst a studovat.
„Zaujalo mě autorovo vysvětlení, jak vzniklo pojmenování „Prašina“. Inspiroval se Foglarovými Stínadly a hledal slovo, ve kterém by byla ukrytá tajuplná nebo temná atmosféra. Zároveň slovo začínající na pra- připomíná něco starého a dávno zapomenutého,“ ocenila Inna část autorova povídání o názvu vymyšlené pražské čtvrti.
Na osobním příběhu Vojtěcha Matochy, matematika a programátora, si lze uvědomit, že spisovatelem se opravdu nenarodíte, ale můžete se jím kdykoliv stát.
Pište vlastní příběhy a ať vás psaní baví!
Inna Štěpánková 1. P a Lenka Pospíšilová
Inna Štěpánková
Nedoručený dopis
Vylomenými kusy dřeva rozbíjeli tvrdou hlínu a pak ji holýma rukama vyhazovali ven z altánu. Zatímco kopali, úplně se setmělo. En zapálila svíčky a rozestavila je kolem otvoru v podlaze. Šlo to pomalu; hlína byla plná kořenů a úlomků kamení. Konečně na něco narazili. Ze země vyčnívala ostrá hrana nějaké bedny. Jirka se s ní pokusil zakývat, ale i když se sebevíc snažil, ani se nehnula. A tak hrabali dál. Stálo je spoustu sil, než odkryli celou hranu a spolu s ní i velký kus víka. Ve vykopané díře začalo být těsno, navzájem si překáželi, a tak se museli střídat. Zatímco jeden odhrabával hlínu, druhý odpočíval opřený o zábradlí. Rychle se ochlazovalo a po nebi se už zase sunuly mraky. Začalo poprchávat. V keřích šuměly dopadající kapky, uvnitř altánu ale bylo sucho. Vystřídali se ještě dvakrát, než se jim podařilo bednu vytáhnout.
MATOCHA, Vojtěch. Prašina. Bílá komnata. Praha: Paseka, 2020, s. 177.
S úžasem v očích se na sebe En a Jirka podívali. „Jirko, jak ji otevřeme?“ Jirka ukázal na nedalekou boudu. „Zkusím se podívat dovnitř, třeba najdu něco, co nám ji pomůže otevřít.“ Se svíčkou v ruce se vydal rychlým krokem ke staré boudě. Chvíli se z boudy ozývaly zvuky nejistého tápání a přehrabování mezi nářadím. Zpátky se už vracel s kladivem v ruce. En sledovala, jak se Jirka snaží polorozpadlou bednu, velkou asi jako krabice od bot, otevřít. Nedalo mu to moc práce. Rezavý zámek se rozpadl po první ráně.
„A máme to!“ Odhodil kladivo a nedočkavě otevřel víko bedny. En vzala svíčku do rukou tak, aby oba dobře viděli, co je uvnitř.
„Tolik starých knih. Čí asi byly?“ En vytáhla z bedny jednu ze zaprášených knih. Ometla z ní prach a začala opatrně listovat. Z knihy najednou vypadla zalepená obálka. En zažloutlou obálku zvedla, dlouze si ji prohlížela a pokoušela se ji rozlepit.
Jirka ji okřikl: „Počkej, neotvírej to, není správné číst cizí dopisy?“ Vytrhl jí obálku z ruky a přečetl: „Slečna Terezie Hladká, Mánesova 67, Praha 2.“
En se Jirky zeptala: „Myslíš si, že ještě žije? Obálka vypadá dost staře. Otevři ji, třeba se z ní dozvíme něco víc?“ Jirka obálku opatrně otevřel a vytáhl z ní nažloutlý papír. Rozevřel ho a podal En. Začala číst:
Moje drahá Terezičko,
píši Ti z našeho vysněného místa. Nedalo se jinak. Situace se změnila a takhle žít už dál nešlo. Chtěl jsem Ti vše říci dříve, ale nestihl jsem to. Proto jsem se dostal až sem. Čekám na Tebe. Pořád na Tebe myslím a chci Tě tu mít také. Přál bych si, abys za mnou přijela. Vím, že to bude těžké rozhodnutí. Doufám, že se brzy uvidíme.
Tvůj Josef
PS: Ptej se po Chosém z The Mayflower, v malé restauraci na břehu řeky Temže.
„Je tam nějaké datum?“ nahlížel Jirka do dopisu. En z horního pravého rohu přečetla: „ 19. června 1969.“
„Co když Terezička ještě žije?“ pronese zamyšleně Jirka. „Chtěl bych to zjistit.“
„Můžeme to zkusit, je tam přece adresa,“ odpoví En. V tu chvíli začaly zvonit zvony na nedalekém kostele. Oba se podívali na své hodinky a polekali se. Bylo deset hodin. Měli být už dávno doma, i když byl pátek. Jirka popadl vykopanou bednu, En vzala knihu s dopisem a běželi po rozblácené zahradě směrem k činžovnímu domu. Ve dveřích se En zastavila a vyhrkla: „Zítra ráno v devět hodin se sejdeme před vchodem našeho domu a zjistíme něco víc o tom dopisu.“ Jirka ani En nemohli toho večera usnout. En si před spaním dopis několikrát přečetla a snažila si Terezii představit. Jirku zajímala adresa z dopisu. Usedl ke svému počítači a začal hledat cestu do ulice Mánesovy. Vše si pečlivě zaznamenal, aby En ráno mohl překvapit.
„Dobré ráno, máš zpoždění!“ se smíchem ho přivítala En.
„Mám sice zpoždění, ale zjistil jsem, jak se dostaneme na ulici Mánesovu.“ Jirka vytáhl z kapsy malý papírek, na kterém měl vše pečlivě zapsáno. „Máš ten dopis?“ zeptal se Jirka. En přikývla a podívala se na hodinky: „Další tramvaj nám jede za deset minut, pospěšme si.“ Oba se rozběhli k nejbližší zastávce. Nastoupili do tramvaje číslo čtrnáct. Několikrát přestupovali, ale cesta jim utekla rychle.
Vystoupili na zastávce Jiřího z Poděbrad. Před nimi se objevila dlouhá, úzká ulice, kterou lemovaly po obou stranách vysoké stromy. Třípatrové domy v Mánesově ulici byly šedivé a oprýskané. En šla po pravé straně ulice a Jirka po levé. Rozhlíželi se a hledali číslo domu 67. Po deseti minutách pomalé chůze En na Jirku zavolala: „Tady! Našla jsem to! Pojď honem sem! Co budeme dělat?“ U vchodu si prohlíželi jména na zvoncích. Jirka četl: „Novák, Kadeřávkovi, Weiss.“
„Hladká, podívej, Jirko!“ En ho přerušila. Chvíli jen tak stáli a dívali se jeden na druhého. Ticho a nerozhodnost mezi nimi ukončil Jirka, který natáhl ruku po kulatém zvonku. Pevně zmáčkl tlačítko. Stisk opakoval ještě několikrát, ale nikdo jim neotvíral. Když už ztráceli naději, ze dveří domu právě vycházel pán v hnědém klobouku. Než se za ním dveře pomalu zavřely, En je stihla zachytit a nepozorovaně se dostali do domu.
Nejistě stoupali temným točitým schodištěm, až došli ke dveřím s popraskaným hnědým lakem, na kterých bylo napsáno jméno Hladká. Zastavili se a poslouchali, co se děje za dveřmi. V bytě bylo naprosté ticho. En zaklepala na dveře, ještě chvíli bylo ticho a pak se ozvaly pomalé šouravé kroky. Dveře se otevřely a za nimi stála stařenka se šedivými vlasy.
„Co si přejete?“ zeptala se stará paní roztřeseným hlasem.
„Dobrý den, jste paní Terezie Hladká?“ vyhrkla En. Žena přikývla. En vytáhla dopis z kapsy a podala jí ho. „Asi je Váš.“
Paní Hladká přimhouřila oči a prohlížela si obálku s adresou. Pak pozvala En a Jirku dovnitř do bytu. Všichni se posadili okolo kulatého stolu se starým krajkovým ubrusem. Paní Hladká vytáhla třesoucíma se rukama z obálky přeložený list.
„Omlouváme se, že jsme dopis už rozlepili, ale chtěli jsme zjistit, co je uvnitř. Byli jsme zvědaví,“ omlouval se potichu Jirka.
Paní Hladká se na něj podívala, usmála se a po chvilce řekla: „To je v pořádku. Děkuji, že jste mi ho donesli. Asi na něj čekám celý život.“ Rozevřela list papíru a začala si tiše dopis číst. Během čtení jí po tvářích tekly slzy.
„Kde jste ho našli?“ zvedla paní oči k Jirkovi a En.
„Kousek od našeho domu jsme ho našli zakopaný v dřevěné bedně. Pomáhali jsme včera odpoledne rodičům při opravě zahradního altánu. A když jsme s Jirkou rozbíjeli stará prkna podlahy, viděli jsme v udusané hlíně divnou obdélníkovou propadlinu. Vrátili jsme se tam s Jirkou navečer a vyhrabali jsme bednu s knihami a tímto dopisem.“
Jirka se přidal k rozhovoru: „Paní Hladká, a kdo byl pan Josef?“
Stařenka se zasnila a začala vyprávět: „Ve škole jsem se seznámila s Josefem. Byla to velká láska. Plánovali jsme si spolu budoucnost. Nejraději jsme se procházeli po parcích a vyprávěli jsme si, kam bychom se jednou chtěli podívat. Naším vysněným místem byl Londýn. Josef byl proti minulému režimu, a proto emigroval, jak jsem se později dozvěděla.“ Paní Hladká se na chvíli odmlčela, zhluboka vzdychla a pak pokračovala: „Jednoho jarního večera jsme se měli sejít před Národním divadlem. Když jsem na Josefa čekala už přes hodinu, došlo mi, že asi nepřijde. Další den jsem se od jejich sousedů z domu dozvěděla, že jeho rodina narychlo odjela. Celé roky jsem se trápila, protože jsem si myslela, že si na mě Josef už nikdy nevzpomněl.“
Její vyprávění přerušila En: „Přece jen si vzpomněl, ale dopis se Vám nedostal do rukou.“ Jirka pokračoval: „Dopis nemá ani razítko, takže ho nemohl odeslat poštou. V té době ale byla cenzura, tak jak se mohl dostat až sem?“ En se zamyslela a odpověděla: „Nejspíš ho Josef po někom poslal. To už se ale dnes nedozvíme. A proč máte pořád stejné příjmení?“
Paní Hladká smutně odpoví: „Josefovi jsem zůstala věrná. Nikdy jsem se nevdala.“
Stařenka ještě chvíli povídala a neustále dětem děkovala za dopis i návštěvu. Asi po dvou hodinách Jirka s En odcházeli. Byli rádi, že dopis doručili adresátce. Cestou domů pak přemýšleli, jak se asi pod podlahu altánu dostala ta dřevěná bedna. Zamířili k parku a představovali si, jak se tam kdysi dávno procházela Terezie s Josefem.