O podzimních prázdninách jsme se ve čtyřech vydali na Šumavu. Vše začalo ve středu, a to již ve tři hodiny ráno, kdy jsme vyrazili autem směr Strakonice.

Odtud jsme pokračovali vlakem a autobusem až do startovního bodu naší pouti – Nové Pece. První zastávka na nouzovém stanovišti Pod Plešným jezerem, kde jsme si vychutnali intenzivní chuť našich instantních jídel, zažili jsme také historický moment: Jenda poprvé ochutnal šmakózní kombinaci těstovin šunka-sýr, jediné jídlo, které jsme měli s sebou. I přes kulinářský zážitek jsme měli ještě dostatek času na to, abychom dorazili na plánované nocoviště – Nové Údolí. Cestou tam jsme navštívili sousední Německo a dostali se až na česko-rakousko-německé trojmezí. V plánu bylo také zdolat nejvyšší vrchol Šumavy se sympatickým názvem Plechý. Plechý ale rozhodně není plochý – vedla nás tam překvapivě náročná a strmá kamenitá stezka, vše nám však vynahradil nádherný výhled na krajinu Lipna a jeho okolí. Večer rozhodně nikdo ukolébavku ani večerníčka nepotřeboval, to nám věřte. Zato ráno nás přivítalo mrazivým objetím, probudili jsme se takřka zmrzlí, namrzly i stany. Cílem druhého dne byla Bučina, při našem ranním „chillu“ (a to doslova!) se zdála ještě dál, než ve skutečnosti byla. Popíchnuti dalšími poutníky v péřových bundách jsme co nejrychleji vyrazili, abychom se podobně jako oni zahřáli. Na Bučinu jsme dorazili až za tmy, a naštěstí druhá noc nebyla tak chladná jako předchozí. Vyspali jsme se – dá-li se to tak říct – do růžova.

Po dvou velmi náročných a dlouhých trasách jsme na třetí den mírně zvolnili tempo, nocoviště Modrava dělí od Bučiny jen nějakých třináct kilometrů. Mohli jsme si cestu zpestřit zastávkou u pramene nejdelší české řeky Vltavy a po příchodu do Modravy jsme si tuto turistickou vesničku prohlédli. Zvláštní ocenění bych na tomto místě věnovala těm ze členů naší výpravy, kteří se vykoupali v ledové řece, neodradila je ani zledovatělá tráva v jejím okolí. Ve zdravém těle zdravý duch!

…ale jen duch nestačí, chce to také čas od času také něco sníst. Využili jsme toho, že dnes nocujeme „v civilizaci“ a navštívili místní restauraci. Najít místo nebylo lehké, koneckonců Modrava a Šumava celkově láká nejednoho obdivovatele a poutníka. Před ulehnutím nás překvapil jeden ze spolunocležníků, Tom z Plzně, který spal pod speciální pláštěnkou, jež sloužila jako přístřešek. Že by inspirace pro vybavení na další pouť?

Další, v pořadí již čtvrtý den opět sliboval delší trasu a výstup na Poledník. Tam jsme poobědvali a odvážnější z nás vybízeli k výstupu na rozhlednu. Odradila nás ale řada na lístky a na stoupání do schodů jsme se taky netvářili, a tak jsme se shodli na pokračování v cestě. Ta nás vedla kolem úchvatného jezera Laka až na nocoviště Hůrka. V Hůrce jsme si prohlédli místní kostel a hřbitov, a díky posunu času si dopřáli hodinku spánku navíc. Z Hůrky jsme se přesunuli do poslední zastávky, do Železné Rudy, kde naše pouť skončila, a my se vydali vstříc pracovním a školním povinnostem nazpátek. V nohách takřka stokilometrové putování v šumavské přírodě paradoxně přineslo odpočinek a odreagování se. A jsem si více než jistá, že po naší (sice krátké, ale přesto velice přínosné) šumavské odyseji všichni zúčastnění ocení obláčkově měkké postele na internátu.

Hanka Tomšová 3.C

4076

4076

4076

4076

4076

4076

4076

4076