Budu psát bratříčku jen o nejlehčích poutnících. O šlechtě, často zchudlé a divoké, mezi turisty. O ptácích mezi poutníky. O těch, kteří ještě dnes jsou schopni se vydat na cestu do neznámých hor a lesů jen s tím, co unesou, bez obav, jak skončí den a jaké budou příští. Putují ve slunci i dešti buď o samotě, nebo ve společenství, lehce, bez starostí. Chudoba - největší svoboda… Nevědí dne ani hodiny, nemocemi málo trpí, zmoknou-li, uschnou, je to jednoduché. Všude čeká neznámé… Vstaneš, jako zvíře chytáš vítr nozdrami. Pak přijde okamžik svobody. Náhle víš, kam půjdeš. Neznámo před tebou, neznámo za tebou, vstříc ti běží jen tchoří tlapky noci. Sladká nebeská vteřina svobody!
Miroslav Nevrlý; úryvek z knihy KARPATSKÉ HRY
Požádali mě, abych popsala nepopsatelné, abych zlatila zlato… Pokusím se tedy o nemožné a předložím vám dvě varianty našeho týdenního pobytu v Rumunsku. Pro panstvo libující si v kusých informacích skládám fakta našich cest:
KROMĚŘÍŽ - BUDAPEŠŤ - SIGISHOARA - BRAŠOV - AZUGA (řeka - šli jsme jejím údolím s názvem) - VALEA AZUGA - (do hor) MUNTI NEAMTULUI (nejvyšší vrchol Unghia Mare) - (přešli jsme do hor) MUNTI BAIULUI - (sestup) SINAIA - hrad PELEŠ - klášter MANASTERIA - MANGALIA - pláž VAMA VECHE - MANGALIA - přístav CONSTANTA - BRAŠOV - Drákulův hrad BRAN - BRAŠOV - BUDAPEŠŤ
Dále mohu nabídnout jen pocity, dojmy a tato místa smotaná v klubko našeho rumunského příběhu.
Vše započalo v maďarské Budapešti, kde se 24 poutníků vydalo dne 18.6.2010 stopovat samotného hraběte Drákulu. Zde jsme dostali pár prvních pokynů, co se zatím pouze "civilizovaného" světa týče (varování před medvědy, vlky, pasteveckými psy a bouřkou jsme dostali postupně až v horách).
Podrobné popisky slejváku - tak prudkého až z toho byly povodně - vynecháme a přeneseme se do Sigishoary, neboli města, kde se narodil pozdější hrabě Vlad, známý jako Napichovač.
Po příjezdu do tohoto města mě napadlo jediné: "Co tu do háje dělám?" Jako facka se zdál onen všudypřítomný beton, špína, klid v neklidu, chudoba vedle zářivého nápisu ehmehm-bank. A tohle prý mělo být to historické a okouzlující město, které si každého získá? Jestli takhle vypadá i zbytek Rumunska, tak jo to teda bude týden… Zpětně vidím, jak si mě ono město i zbytek Rumunska obtočilo kolem prstu, jak se ze mě po všech vnitřních řečech stal hluboko smekající člověk před životem a Pánovou precizností.
Kromě Vladova rodného domu, věžních hodin ukazujících lidské neřesti, Žákovského schodiště s cca 175 schody a kostela, se Sigishoara pyšní také hřbitovem, údajně nejkrásnějším v celém Rumunsku. Nevím, co je na tom pravdy, ale z celého města, které se proměnilo v komerční místo, se mi ten hřbitov líbil nejvíc a to morbidní nejsem. Každým krokem, kterým jsem se dostávala hlouběji a hlouběji do toho tajemného místa, ve mně sílil pocit, že bydlet tady, tak se mi historky o upírech zdají méně nepravděpodobné… Čím to, že rumunská města působí starobyle… dokonce i ta moderní…?
Psal se druhý den a my nasedali do vlaku s příslibem, že již zítra naše hlavy spočinou na horských stráních.
Jak popsat dokonalost samu? Přírodu ve své skoro ryzí formě? Nepopsatelné popsat, přiblížit ve větách… Jak? Vždyť ať jsme se brodili přes ledovou rozvodněnou řeku, nebo se bránili psům, či bleskům křižujících oblohu, lapali jsme po dechu, opláceli vděčným funěním povzbudivý úsměv, který nakopl stávkující zadek k dalšímu pohybu, vždy to bylo něco jedinečného, nového… Každá maličkost se stala nedílnou součástí mozaiky poznání, kterou jsme si touhle cestou začali skládat… Možná jsem naladěna poněkud sentimentálnějším směrem, ale vidno ten kontrast mezi jasným a čistým smýšlením bači na kopci za horou a očividně povrchním pohledem lidí např. v Brašově. Ten posun myšlení je neuvěřitelný… Bača na nás hleděl se srdečností, nevím, jestli z dobrého dne nebo za cigarety, které jsme mu za cestu dali. Kontrastem k tomu byly procházky po zcivilizovaných městech (pohledy typu: "Co je to tu za vandráka?") Pro baču - přežiju dnešní den? Pro lidi ve městech - dnes půjdu na nákup a zítra do restaurace…
Protiklady tvoří svět a navzájem se přitahují… a Rumunsko je jimi přesycené. Vypnete-li v horách své myšlení a necháte-li se unášet vůněmi, větrem, fantazií, opojným pocitem, že když zavřete oči, víte, že ta nádhera nezmizí…, pak věřte, že se stanete jiným, alespoň o kousínek. Ozve se ve vás ten prastarý pud svobody… jít a nevědět kam, uléhat nevěda, co zítřek chystá… Stát se poutníkem s lehkým srdcem…
Přejděme i k posledním dnům ve městech… Mimo jiné památky jsme navštívili i legendární tajemný hrad v Karpatech, neboli zámek/hrad Peleš a o pár dnů později onen Drákulův hrad - Bran. Čistě za sebe mohu říci, že po zjištění, že Bran měl s Drákulou společné pouhopouhé dvoutýdenní obléhání, ztratil část svého kouzla. Dále pak při faktu, že z tak zajímavého a svým způsobem i záhadného místa udělali naprosto komerční věc, mi bylo trošku nevolno, ale s odstupem času… Ne, stále je mi špatně, jen když na to pomyslím…
Hrad je postaven v německém stylu s rumunskými prvky. Na tak obrovský kolos je v něm neskutečně mnoho místnůstek, propojených až trpasličími chodbami. Sám o sobě je zajímavý a historie praví, že ho vybudovali němečtí rytíři. Takže část romantiky je zpět… ale… civilizace do něj zaťala své drápy a stejně jak ničí slovo - nenávratně - tak přesně poničila i tento hrad… svět…?
Krásná hudba… to ševelení větru, naplňující pocit… brouzdat krajinou a slyšet jen ten muzikál přírody… okouzlující otřít se o svobodu ducha…
Závěrem mě snad napadají jen moudrá slova lady Evelyn E. Sloockové: "Jediní lidé, kteří nikdy nezbloudí, jsou tibetští a mongolští lámové, kteří celý svůj život bez ustání putují nesmírnými rozlohami vysoké Asie. Jdou stále z místa na místo, a nemajíce domova, nemohou k němu ztratit cestu a zbloudit, nemajíce cíle, nemohou sejít z cesty a minout ho. Jdou lehce, všude šťastni, všude svobodni."
S přáním hezkého zbytku dne Barbora Červenková, 1.A