V předposledním červnovém týdnu se uskutečnila na Arcibiskupském gymnáziu již třetí výprava do jedněch z nejkrásnějších hor světa – Dolomitů. Tyto hory byly velmi dlouho zalité mořem, takže díky „kratší“ době zvětrávání se mohlo zformovat pohoří, které tvoří překrásné skalní útvary. Skalní věže díky svému složení (zvláštní druh vápence), ve světle zapadajícího slunce mění své zbarvení do různých odstínů, a tím vytváří kulisu, která vás jistě nadchne. K tomu srdeční a přívětivý jihotyroláci, exotická flóra a fauna s kamzíky a svišti, čistý vzduch – co víc si pro relaxaci po náročném školním roce přát. Vydalo se nás padesát, takže žádná malá skupina. Ale aspoň jsme se nebáli, protože v opačném případě bychom podle českého přísloví nemohli do lesa a to by byl v Dolomitech opravdu problém někam vyrazit z našeho základního tábora v St. Martin in Gsies. Ubytováni jsme byli v bývalých kasárnách celní správy, které v šedesátých letech koupil významný český kardinál Beran a dům přejmenoval na Velehrad. Takže i když jsme byli asi 700 kilometrů vzdáleni od vlasti, cítili jsme se jako doma. Prý na Čecha natrefíte všude, dokonce i na měsíci. V Dolomitech je to pravda, protože současným ředitelem domu je kněz Antonín Hráček, který působil i na našem gymnáziu. Na měsíci jsme zatím nebyli, ale možná studenti za několik desítek let se na expedici vydají i tam a pak nás poinformují. Uvidíme, ale nepředbíhejme.
Každý den na nás čekala túra. Po nočním přejezdu v autobuse jsme se vydali poznávat okolí naší ubytovny. Měli jsme vystoupit zhruba do výšky 2500 m. n. m. a prohlédnout vše z ptačí perspektivy, jak tomu bylo i při minulých výpravách. Bohužel nás tentokrát zklamalo počasí a za občasného deště vedoucí skupina s pracovním názvem „rafani“ spletla značku. Naštěstí jsme si díky tomuto omylu túru zkrátili, což asi vadilo málokomu. Aspoň jsme mohli šetřit síly na další dny.
V úterý přišla opravdová vysokohorská lahůdka – Monte de Lagazuoi a výstup do výšky 2752 m. n. m. a to ne ledajakou cestou – nitrem skály. Ano čtete správně. Několikakilometrové tunely vyhloubili vojáci během první světové války. V Dolomitech se totiž urputně bojovalo a vedla tady rakousko-italská bojová linie. Vybaveni přilbami a baterkami jsme se vydali vstříc dobrodružství. Netušili jsme, že chodby jsou díky velkému množství sněhu z letošní zimy v horní části zaplavené. Vracet jsme se nechtěli a tak díky zkušenému nápadu našeho studentského prezidenta Honzy Pavla jsme skrze skalní okno vystoupali trochu krkolomnou, ale adrenalin vzbuzující stezkou přímo k vrcholu. Nahoře některé trochu překvapilo počasí (byl 1 °C s ostrým větrem), ale aspoň jsme rychle sklouzali dolu po sjezdovce, na které leželo místy i půlmetru sněhu.
Ve středu jsme si vyšlápli jak se později ukázalo na nejvyšší „kopec“ naší výpravy. Mohutný 2839 m. n. m. vysoký Dűrrenstein. Počasí nám přálo, takže náruživý i sváteční fotografové se opravdu vyřádili. Kdo by nechtěl ukázat doma sluncem zalité horské velikány stále přikryté sněhovou peřinou? Červen v horách je prostě nevyzpytatelný. Ve čtvrtek měl přijít očekávaný vrchol – Tofana di Rozes se svými 3225 m. n. m. jedna z nejvyšších hor Dolomitů. Od rána vše vycházelo – včetně počasí. Posledních 600 výškových metrů bylo ovšem nad síly uvážlivého a hory respektujícího smrtelníka. Závěje sněhu na vysokohorském chodníku rozhodly. Svézt se v červnu na lavině je jistě originální, ale „rada starších“ jednoznačně rozhodla, že i přes dobrou skupinovou pojistku riziko takové zábavy nepodstoupí. Pokračovali jsme tedy dále okružní cestou kolem této fascinující hory a myslím, že nikdo nelitoval. Klouzačka na ledovci, sprchování pod několikasetmetrovým vodopádem, průchod pohádkovým údolím – v našich končinách těžko dostupné atrakce. Bylo tedy nutné si jich patřičně užít.
Po tak náročném programu jsme na poslední den stanovili individuální program. Přejeli jsme totiž do města Lienz, známému hlavně díky proslulému závodu Dolomitenmann, který se zde každý rok koná. Někteří zvolili koupání, jiní návštěvu památek, ale většina nezapřela český původ a vydala se na nákupy. Skupina nejvytrvalejších vyrazila k soutěsce Galitzenklamm, kde si někteří vyzkoušeli cvičnou ferratu, což pro nezasvěcené znamená cestu, která je díky své náročnosti zajištěna železnými lany, skobami a žebříky. Turista musí mít základní horolezecké vybavení, aby se na takovou cestu mohl vydat.
A co dodat na závěr? Dle rozhovorů s účastníky mohu konstatovat, že naprosté většině se expedice líbila a zanechala v nich nezapomenutelné zážitky. Věřím, že ti „skalní“ se s námi vydají vstříc dalším dobrodružstvím i příští rok. Tentokrát až do daleké španělské Galicie, kde po čtyřech letech opět absolvujeme 200 km dlouhou pěší pouť k hrobu apoštola Jakuba v Santiagu de Compostela. Buon Camino!
Pavel Motyčka, učitel na AG a vedoucí expedice