Jistě měl každý z nás při výběru projektu těžkou práci. Všude spousta neodolatelných lákadel, přesto u nás skončil projekt pod vedením paní profesorky Vláčilové na 1. místě. Nepochybně nás zaujalo jeho téma - rodina jako základ státu. Před různými kroky do neznáma se obvykle sami sebe ptáme: "Co mě vlastně čeká?" Odpovědi na tuto otázku jsou, stejně jako každý z účastníků projektu, jedinečné. A prožitek stejně obvykle něčím překvapí… V pondělí ráno jsme se sešli v učebně dějepisu. Spousta již skoro prázdninově naladěných tváří oplývala úsměvy tak nezvyklými pro poslední dny školního roku. Probrali jsme vznik rodiny a vyvíjející se svatební tradice a smlouvy v historických souvislostech.
Následující den nás čekala beseda v kroměřížské Charitě. Dozvěděli jsme se o činnostech a aktivitách, které Charita organizuje a poskytuje na pomoc potřebným, ale hlavní nás teprve čekalo. Tématem besedy bylo domácí násilí v dnešní společnosti. Zabývali jsme se pokusem charakterizovat agresora a oběti, mohli jsme domyslet důsledky na celou rodinu a mnozí z nás odcházeli překvapeni fakty, které by netušili. Poté nás přivítala příjemná paní v Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek. Sem jsou umisťovány děti z nefunkčních rodin. Všechny nás zaujala obětavá práce "tet" věnujíce se 24 hodin denně dětem, které už ani minutu nemohly zůstat ve svých rodinách.
Ve středu jsme se zúčastnili jedné z nejočekávanějších akcí našeho projektového týdne. Účastnili jsme se soudu, který projednával rodinné právo.
Další den jsme pak napjatě očekávali soudní líčení, které se tentokráte týkalo trestního práva. Celý projekt jsme ukončili posezením u krásně vyzdobeného stolu a povídáním s paní senátorkou a soudkyní rodinného práva, Marii Kostrhunovou.
Celý týden v nás zanechal spoustu dojmů. Měli jsme možnost podívat se pod pokličku některých odvětví sociální práce. Také jsme mohli ocenit hrdinství a obětavost "obyčejných" lidí. Naopak nás tento projekt připravil o některé z iluzí, které jsme měli o rodině. I za tuto zkušenost však velmi děkujeme. Umožnila nám realističtější pohled na svět a na naši budoucnost. Někdy jsme litovali děti, který nevyrůstaly ve šťastných rodinách, a často nám bylo smutno, když jsme si uvědomili, že 50% kroměřížských rodin se v dnešní době rozpadne. Bezmoc, ale i chuť nějak pomoci nás objímala po dobu, když jsme viděli, jak lidé řeší své problémy u soudu nebo když jsme slyšeli o domácím násilí. Začali jsme přemýšlet… Zamýšleli jsme se nad tím, jak by se těmto tragediím dalo zabránit. Upravili jsme podle nových informací svůj náhled na důležitost rodiny, ale také své plány do budoucna. Uvědomili jsme si štěstí jsme si štěstí, které nás potkalo, nezasloužený dar, který jsme zadarmo dostali… a jediná možnost, jak jej můžeme splatit je darovat dál. Založit rodiny, vychovat děti, darovat jim všechnu lásku, které jsme schopni a připravit se na problémy, které se vyskytnou, bojovat a nevzdávat se kvůli maličkostem.
Naši odezvou, nikoliv jedinou, přesto důležitou je velké díky, které patří na prvním místě paní profesorce Vláčilové za její stálý úsměv, přátelský přístup a skvělou organizaci celého projektu. Díky patří též všem ochotným lidem, kteří nám neváhali vyjít vstříc.
Snad nejdůležitější dík se ozval snad v srdci každého účastníka tohoto projektu. Směřoval k Bohu. Děkovali jsme za poklad, který máme, často si jej neuvědomíme a přehlížíme jej, za domov a rodinu. Mnozí z nás také ucítili touhu poděkovat rodičům, protože poznali, jak život v manželství někdy není jednoduchý. Psali jsme SMSky, volali nebo čekali až na pátek, kdy jsme mohli našim říct snad nejhezčí a často nejtěžší, však zasloužené sdělení: "Mám vás rád/a! Děkuji, že jste!"