Máme za sebou podivný rok. S rouškami i bez nich. S přáteli i v karanténě. Ve škole doma jako ve škole. Zachyceni v globální virtuální síti komunikačních technologií jsme měli možnost sledovat to, kým vlastně je tvor, který se hrdě nazývá člověkem.

Systémy se otřásly možná proto, abychom se my sami měli možnost stát lidmi. Dostali jsme příležitost ohmatat si své limity jako učitelé, žáci, lidé. Podařilo se to? Stačil nám dech?

Když v září letošního školního roku na zahajovací mši svaté uvedl otec Petr oficiálně v život projekt „Za 10 10“, nikdo nemohl tušit, jak ten rok proběhne. Projekt „Za 10 10“ měl uvést do života školy i nás několik málo vzorů, jak lze žít život v různých situacích. Nebyl postavený na „nucení“, ale na vlastním zájmu o to, kým jsem a kým chci být. Nedával odpovědi, naopak kladl otázky. Neměl hasit, měl zapalovat jiskřičky toho lepšího v nás, měl inspirovat. Osobnosti, jež nás v uplynulých deseti měsících provázely, mohly být spouštěčem rozhodnutí nabrat v životě cíl. Nebo se o to aspoň pokusit. Když se na ně podíváme, zjistíme, že se dotkly toho širokého a bohatého spektra bytí, které nazýváme život, a možná nám ukázaly, že my bychom také konečně chtěli být v životě a ne „jen“ život mít.

Projekt Za 10 10 nezastavila ani COVID krize: možná se přesunul víc do nitra každého, kdo se chtěl nechat vybranými osobnostmi oslovit. Mohli jsme víc přemýšlet, posunout se dál.  Vždycky záleží na každém, pro co se rozhodne. Jak říká Sartre: „Člověk je odsouzený ke svobodě v zodpovědnosti, bez ní svoboda není.“

Žijeme v době, kdy se leccos dělá často na efekt, a když skončí „udržitelnost“, jako by nic nebylo. U „Za 10 10“ to neplatí. Projekt skončil, ale není u konce s dechem. Jen jeho první část, ta veřejná, skončila. Teď přijde něco jiného, nového. Konec je začátkem. A nemusí to být bombastické a mega.  Stačí, když si najdeme čas se zastavit, podívat se na svůj život a podle dalších skutečných vzorů kormidlovat svůj život. Vzory nás nemají poutat, mají být čerstvým větrem pro plachty a křídla. Tak dobrou cestu, přátelé.

Karel Gamba