Až se na obzoru objeví „S-Bohem“...

Až se mi jednoho dne přihodí - a může to být dnes -, že se stanu obětí teroru, který, jak se nyní zdá, chce udeřit na všechny cizince žijící v Alžírsku, chtěl bych, aby si moje komunita, moje církev a moje rodina vzpomněly, že jsem svůj život odevzdal Bohu a této zemi.

Kéž vnitřně přijmou, že jedinému Pánu veškerého života nemůže být takový brutální odchod cizí.

Kéž se za mě modlí - jak jinak bych mohl být hoden přinést takovou oběť? Kéž tuto smrt zařadí mezi tolik jiných, stejně násilných, které zůstanou zapomenuty ve lhostejnosti anonymity. Můj život nemá větší cenu než život jiného. Jistě ani menší. V každém případě už nenese nevinnost dětství. Žil jsem dostatečné dlouho na to, abych už věděl, že jsem spoluviníkem zla, které, jak se zdá, bohužel nabývá ve světě převahy, dokonce i onoho zla, jež mě může slepě zasáhnout. Rád bych, až k tomu dojde, dostal krátký čas osvícení, které by mi dovolilo vyprošovat u Boha odpuštění pro sebe a své lidské bratry, a stejně tak z celého srdce odpustit tomu, kdo mě zasáhne. Nepřeji si takovou smrt. Považuji za důležité to vyznat.

Opravdu nevím, jak by mě mohlo těšit, když bude tento národ, který tak miluji, bez rozdílu obviňován z mé smrti. To, co někdo možná nazve „milostí mučednictví“, by bylo zaplaceno příliš draho, kdyby se za něj muselo vděčit Alžířanovi, ať už to bude kdokoli, především pokud si myslí, že je svým jednáním věrný tomu, čemu říká islám.

Znám to pohrdání, které se zaměří na všechny Alžířany bez rozdílu. Znám také karikatury islámu, které jsou plodem určitého idealismu. Je příliš snadné uchlácholit se tím, že se tato náboženská cesta identifikuje s tvrdošíjnou ideologií svých extrémních proudů.

Alžírsko a islám pro mě vůbec neznamenají totéž, jsou jako tělo a duše. Dostatečně často jsem hlásal, že podle svého nejlepšího vědomí a svědomí věřím tomu, co jsem od nich dostal, co jsem tu nalezl jako ústřední myšlenku evangelia a co jsem se naučil na klíně své matky, své nejprvnější církve - a bylo to právě tady, v Alžírsku, a již tenkrát jsem se to učil s úctou k věřícím muslimům.

Moje smrt by samozřejmě mohla dát zapravdu těm, kdo mě bez přemýšlení odsoudili jako naivního a idealistického člověka: „Teď ať nám řekne, co si o tom myslí!“ Ale tito lidé by měli vědět, že tehdy bude konečně utišena má mučivá zvědavost.

Právě proto chci, pokud to bude chtít Bůh, ponořit svůj pohled do Otcova pohledu, abych s ním mohl hledět na jeho děti v islámu tak, jak je vidí on - zcela prozářené Kristovou nádherou, ovocem jeho utrpení, naplněné darem Ducha, jehož tajnou radostí je vytvářet společenství a znovu nastolovat podobnost tak, že si pohrává s rozdíly. Děkuji Bohu za to, že tento můj a zcela jejich život, nyní ztracený, zjevně chtěl přesně takový, vzdor všemu určený k RADOSTI. Do tohoto DÍKY, v němž se nakonec říká o mém životě vše, zahrnuji samozřejmě i vás všechny, mí přátelé včerejška i dneška, i vás, zdejší přátele spolu s mým otcem a mou matkou, mými sestrami a bratry, stejně jako jejich sestrami a bratry - stonásobně odplacené díky, jak bylo přislíbeno!

A i tobě, příteli poslední minuty, který nevíš, co činíš, i tobě chci říct DÍKY a přijmout toto „S- Bohem“, jehož vidím ve tvé tváři.

Kéž je nám dáno, abychom se my, oba lotrové, opět shledali v ráji, pokud to bude vůle Boha, našeho společného Otce.

Amen! Inšallah!

V Alžíru, 1. prosince 1993

V Tibhirine, 1. ledna 1994

Christian+