Tento dopis našla zdravotní sestra v nemocnici pod polštářem mladíka, který krátce předtím zemřel: Drahá maminko, už několik dní se mi nedaří sedět na posteli déle než půl hodiny a po zbytek dne zůstávám nehybný. Srdce už odmítá dál pracovat. Dnes brzy ráno řekl profesor něco, co znělo jako „být připravený.“ Ale na co? Je těžké umírat tak mladý! Musím být připravený na to, že na začátku týdne už budu mrtvý. A připravený nejsem. Bolesti jsou stále nesnesitelnější, ale opravdu nesnesitelné se mi zdá to, že nejsem připravený. Nejhorší je, že když pozoruji nebe, je tmavé. Přichází noc, ale nade mnou nesvítí žádná hvězda, na kterou bych se mohl soustředit. Maminko, nikdy jsem nemyslel na Boha, ale teď cítím, že existuje něco, co neznáme, něco záhadného, síla, do jejíchž rukou klesáme a které se musíme zodpovídat. A mě souží to, že nevím, kdo to je. Kdybych ho tak znal! Vzpomínáš, maminko, jak jsi s námi dětmi chodívala lesem, ve tmě, která byla stále větší, naproti tatínkovi, když se vracel z práce? Pokaždé jsme utíkali napřed a najednou jsme zjistili, že jsme sami. Ve tmě se k nám přibližovali kroky – jak velký strach jsme měli z těch neznámých kroků! A jakou jsme měli radost, když jsme poznali, že jsou to kroky našeho tatínka, který nás má rád. A teď, když jsem sám, slyším znovu kroky, které neznám. Nebo je nepoznávám? Naučila jsi mě, jak se mám oblékat a jak se mám v životě chovat, jak mám jíst, jak překonávat těžkosti. Starala ses o mě a a všechny ty starosti ti nebyli na obtíž. Vzpomínám si, jak jsi na Štědrý den chodívala i s námi dětmi na půlnoční mši. Vždycky jsi nás vychovávala k poctivosti. Ale tohle všechno se teď v mém případě rozpouští jako sníh na slunci. Proč jsi nám říkala tolik věcí a nikdy jsi s námi nemluvila o Kristu? Proč jsi mě nenaučila rozeznávat jeho kroky, abych byl schopen rozpoznat, jestli to on ke mně přichází v této poslední noci a v osamělosti smrti? Abych věděl, že ten, který mě očekává, je Otec! Kéž bych mohl zemřít jinak...“
Studenti, kolegové, po přečtení tohoto dopisu jsem přemýšlel, jestli nás Bůh učí něčemu špatnému? Jestli nás Bůh něčím svazuje? Jestli nás vybízí k něčemu zlému?
Dnes bratr jáhen v evangeliu četl: Dejte si pozor, abyste nekonali dobré skutky okázale před lidmi, jinak nemáte odplatu u svého Otce v nebesích. Vždyť tato pobídka není špatná. A dále jsme slyšeli, že nás vybízí k solidaritě s těmi, kdo jsou na tom hůře než my. A těch je většina. Vybízí nás k almužně. Myslím, že ani tato výzva není špatná. Vybízí nás k modlitbě ve skrytosti ve své komůrce – v nitru srdce. Setkat se s Ním, který nás přesahuje, který nás miluje, který o nás ví...je na tom něco zlého? A také nás vybízí k postu. Něco si odříci nebo právě k něčemu dobrému se přinutit. Aby plody postu mohly sloužit jako almužna. Půst je pro každého z nás blahodárný. Ani toto není zlé.
V textu evangelia jsme stále ujišťováni, že naše snaha nevyjde nikdy nadarmo, i když ji nikdo nezpozoruje. Vždyť Bůh vidí i to, co je skryté. A snad se ptáme, co z toho budu mít? - almužna, modlitba, půst. A odpověď: A tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí.
Studenti, kolegové, učí nás Bůh něčemu špatnému?
A ještě jeden příběh na závěr: Dotaz: „Milý Bože, proč jsi nezachránil malé děvčátko, které zabili přímo ve třídě? S uctivým pozdravem znepokojený student.“ Odpověď: „Milý znepokojený studente, nesmím vstupovat do škol. S uctivým pozdravem Bůh.!
Modlitba na závěr kázání: Dobrý Bože, jsme rádi, že do naší školy smíš vstupovat. Děkujeme, že nás učíš dobrým věcem. A prosíme Tě, kéž tato doba postní je pro každého z nás dobou prohloubení vztahu s tebou a mezi sebou navzájem. Amen.