Milí přátelé Boží,
jak jistě všichni víte, v sobotu odjíždím na duchovní cvičení na Velehrad, abych se vnitřně usebral k přijetí tak velkého daru, jakým je kněžství. Čas, kdy se musíme rozloučit, je tudíž tady.
Skoro každá má homilie byla zaměřena na výklad aktuálního čtení - ať už prvního, druhého, nebo evangelia. Při téhle příležitosti by se asi více hodilo trošku ten rok, který jsem mohl s vámi prožít, zrekapitulovat.
Možná si mnozí vzpomínáte, když jsem na začátku školního roku zmínil, že místo na AG mě stálo láhev piva - nebo ještě spíše bude stát, protože jsem sázku pořád ještě - ale ne mou vinou nesplatil. Vůbec toho nelituji. Jsem velice rád za to, že mě sem otec arcibiskup poslal a jsem vděčný také vám všem, protože jste mě úžasným způsobem obohatili. Doufám, že jsem také v něčem - doufám dobrém - ovlivnil já vás. Teď nemyslím na pár německých slovíček, která jste si ode mě tak dobře zapamatovali - jako Abgang a Abfahrt, nebo vodní sloupec o 20 000 mm. I když i to se vám bude třeba hodit.
Chtěl bych vám všem upřímně poděkovat za to, jací jste. Měl jsem možnost poznat spoustu krásných mladých lidí. A teď nemyslím vůbec na tělesnou atraktivitu, ale na vnitřní krásu. Víte jak se pozná? Říká se, že oko je do duše okno. A skutečně u většiny z vás z očí sálá nejenom humor vlastní mládí, ale čistá radostnost. Nejsem samozřejmě žádný psycholog, jen si všímám lidí kolem sebe.
Moc vás všechny prosím udržte si tuhle vnitřní krásu. Tu nezkaženost, kterou dnešní svět tolik postrádá, na jedné straně jí možná opovrhuje, ale v koutku duše si ji nesmírně cení.
Holky mi možná dají za pravdu, co to stojí námahy, když se člověk ráno probudí, než se dá trošku do pořádku. To jsou zplihlé vlasy, které nejdou vůbec rozčesat, zalepené oči a celá řada dalších věcí.
Ale přece jen udržet si pěkný čistý zevnějšek dá sice práci, ale kdo je šikovný je s ní hotový za, řekněme 10 minut - podle toho, jak chce vypadat.
Ale mít stále krásný vnitřek, to je náročné. To vyžaduje neustálou kontrolu, sebekázeň, boj.
Za týden a něco už vám všem, dá-li Pán rád udělím novokněžské požehnání. Kdo se nedostane do Olomouce, toho zvu k nám do Tatenice na primiční mši sv. 6.7. v 15 hodin. Jistě všichni víte, kde se naše zastávka nachází.
Řeknu vám jedno, ještě silněji než před jáhenským svěcením teď prožívám pocit vlastní nehodnosti a slabosti. Kolikrát jsem si uvědomil, že bez Něho - tedy Boha, nemohu dělat vůbec nic.
Člověk se sice může snažit, jak chce, ale nepřispěje-li mu Bůh svou pomocí, nestojí to za nic. A tak vám všem ze srdce přeji, abyste v tom úsilí o uchování si té vnitřní krásy prosili stále Boha o pomoc, protože bez něho opravdu nemůžeme dělat nic.
Nevím sice ještě, kam půjdu dál, ale už teď máte u mě na faře všichni dveře otevřené.
Bůh vám všem žehnej. Rád na vás budu vzpomínat - na všechny.