Dvěma způsoby jsme si právě připomněli známý velikonoční výjev oblíbený v minulosti i mnohými umělci - malíři i sochaři. Nejdříve to byl text Janova evangelia, potom i scénka našich studentů. Kristus se po svém vzkříšení setkává s Máří Magdalenou, která ho zpočátku nepoznává a je potom poslána k ostatním učedníkům i apoštolům jako zvěstovatelka radostné velikonoční zvěsti. Zamysleme se proto společně, zda nás tento biblický výjev může oslovit a povzbudit i v naší přítomnosti.
Z více výjevů ve čtyřech evangeliích je patrné, že nejen Magdaléna, ale i jiné zbožné ženy, ba i apoštolové a učedníci, nebyli vnitřně připraveni na neslýchanou událost Kristova zmrtvýchvstání. Magdaléna i jiné ženy jdou po Velkém pátku ke hrobu, aby ve smutku dokončily pietní pohřební úkony podle židovské tradice. Nečekají už nějaký zvrat událostí, jsou ponořeny do svého zármutku. Proč? Podle evangelistů přece i s apoštoly slyšely před velikonočními událostmi jasná slova Ježíšova, že bude sice trpět, zemře, ale třetího dne vstane z mrtvých. Proč potom ten pláč a dodržování pohřebních zvyklostí, jako by se s ním už nikdy neměly setkat? Je zřejmé, že i ti z nejvýznamnějších z apoštolů, učedníků i učednic nebraly vážně a doslova všechno, co jim Ježíš říkal. I ti, kteří z nich byli Ježíšovi nejbližší, utrpěli zřejmým nedostatkem opravdové víry v jeho slova: a to ještě v porovnání se zbožnými ženami a Magdalenou jsou na tom apoštolové mnohem hůře - vzpmeňme na zradu Jidáše, zapření Petrovo, ustrašenost ostatních učedníků, z nichž jediný Jan měl odvahu svého mistra doprovázet až na Kalvárii!
Neměli bychom se ale nad tím příliš pohoršovat: podobný postoj nedůvěry, pochybností a polovičaté víry bývá tak často i u křesťanů naší doby - a přiznejme si to, že dost často se to týká i nás a naší slabé, opatrné a nedůsledné víry! Celou pravdu o Bohu, Kristu, vzkříšení, Božím soudu i věčném životě nebereme leckdy vážně a do všech důsledků. A proto trpíme nejistotou, co nám přinese zítřek, proto někdy také podléháme malomyslnoti a snad až beznaději! Mohli bychom takto smýšlet, kdybychom opravdu věřili, že Ježíš je Pánem života a smrti, že i nám slíbil vzkříšení a život věčný: „Já jsem vzkříšení a život, kdo ve mně věří, i kdyby zemřel, bude žít...“ - to jsou přece jeho známá a jasná slova! A tak se zamysleme: máme opravdu živou velikonoční víru a naději ve vzkříšení - nebo spíše žijeme v jakési opatrné a nezávazné „polověřící polonevěře?“
Velikonoční svátky jsou každoročně novou příležitostí oživit a upevnit v sobě víru v život věčný, víru v Ježíše Krista stále existujícího. I k nám se přibližuje - ovšem jemně a nevtíravě, protože opravdová láska se nikdy nevnucuje - ta se jen nabízí. Lidé si nabídku vzájemného poruzemění a lásky dávají najevo různými znameními: úsměvem, slovem, květinou. Bůh to dělá vzhledem k nám lidem podobně: upozorňuje na sebe krásou přírody, velkolepostí vesmíru, vždyť tolik Božích zázraků moudrosti a krásy je ve světě kolem nás! Jiným znamením Božím je naše srdce, ve kterém promlouvá hlas svědomí a ozývá se neuhasitelná touha po dokonalé pravdě, spravedlnosti a lásce. A třetím nejdůležitějším znamením, ve kterém se k nám Bůh přibližuje, je Syn Boží a Syn člověka JEŽÍŠ KRISTUS. V něm se tajemný a nepochopitelý Bůh přiblížil až do lidských rozměrů a lidské podoby. V Ježíši nám dává příležitost vytušit lásku Boží k lidem.
Všechna tato znamení jsou jen znamení - nejsou to matematické důkazy. Znamení si můžeme povšimnout, ale můžeme je i minout a přehlédnout, ke znamení nestačí z naší strany jen bystrost rozumu, ale i citlivost srdce. Bůh se totiž nevnucuje - jen nabízí, dává o sobě znamení - a my se musíme dobrovolně rozhodnout: proto je také naše víra záslužná.Velikonoce mají veliký a hluboký obsah - naše dílčí názvy a hodnocení vystihují jen částečně jejich význam. S tímto pokorným vědomím můžeme o nich též hovořit jako o svátcích naděje. Čeho všeho se ta naděje týká, to záleží na našem přesvědčení, ideálech i dosavadních životních zážitcích. Tato velikonoční mše je obětována jako prosba k Bohu především za studenty, zvláště pak za maturanty našeho AG. Pro ně to slovo NADĚJE je v tento čas spojené také s blížící se maturitní zkouškou. Ano, je možné i správné, aby se jako křesťané s nadějí modlili za Boží pomoc v této zkoušce, ovšem bez pověrčivosti a s respektováním dávné moudré zásady: „Člověče přičiň se - a pak ti Pán Bůh požehná!“ My všichni zde, jak předpokládám, jim přejeme úspěch nejen při maturitě, ale i přijetí k dalšímu vysokoškolskému studiu. A protože i je v budoucnu čekají i důležité životní zkoušky, přejeme jim Boží požehnání i při nich. Nejdůležitější zkouška kvality našeho života nás všechny však čeká na závěr životní pouti: kéž s pomocí vítězného i milosrdného Ježíše Krista při ní nikdo z nás nepropadne. Amen